Vysoké Tatry a můj strach

VYSOKÉ TATRY jsem si moc oblíbil a myslím si,že to je hlavně díky jejich velikosti a tudíž možnosti stále něco objevovat.Tentokát jsem zase objevoval hlavně sám sebe.Nebaví mě moc už popisovat cesty kudy jsem se vydal.Tak dnes začnu nejdřív u sebe a pak u cest.

JÁ

Již dva dny před cestou do Tater mě začal pomalu požírat strach a pochyby.Hlavně strach.Já to tak mám a strach mě ničí kolikrát a to hodně.A to si troufám říct,že mu stále kráčím v ústrety.Nedám mu nic zadarmo.Jenže...tu bývá....Sám vím,že se věci NIKDY nedějí,tak jak je předvídáme či si myslíme,že se udějí..neudějí...nikdy..alespoň mně ne..Jenže můj mozek říká,ale!Co když bude nahoře špatné počasí...co když zabloudím...co když potkám medvěda..co když...NIC z toho se samozřejmě nestalo..Nevím proč si kolikrát ničíme den něčím,co ani nenastane...Počasí bylo na jedničku,já nezabloudil...a medvěd mě nesežral...Dávám to za vinu tomu,že jsem moc zvyklý nejdříve myslet na horší a pak se uvidí....teď pracuju na přeprogramování tohoto zlozvyku a sám jsem zvědav,co se bude dít...Zvláštní.Přitom vím,že všechen strach skoro vždy zmizne při prvním kroku na kámen a při prvním pohledu na štíty do kterých pak jak smyslů zbavený dupu...Většinou si myslím,že jsem se zbláznil..a asi je to tak..směju se...očima hltám všechnu tu krásu a mozek to saje a nestíhá si vše zapsat a já ani nechci...protože to nejde....ale vím ,že pak odcházím zase o krůček změněný...o krok jiný...o krok blíž...k čemu?...nevím...tuším...ale ANO vím...vím...a moc dobře...vím k čemu směřuju a to přesně...ale popsat ani vyjádřit se to nejspíš moc nedá...

CESTA